V druhé polovině devatenáctého století bylo vyprojektováno a postupně realizováno mohutné opevnění města Olomouce. Jedním z komplexů těchto opevnění byl i fest Svatý Kopeček, do kterého měly patřit čtyři základní forty: č. I Toveř (poblíž kóty 418, II. Radíkov (kóta 444 Zdiměř), č. III. Lošov (poblíž kóty 375), č. IV. Droždín (poblíž kóty 335) a dvě dělostřelecké baterie označované A a B. Jako jediný byl postaven fort Radíkov v letech 1871 až 1876. Ostatní forty byly přeprojektovány na jednodušší stavby, které se měly urychleně realizovat až v případě válečné hrozby. Stavba byla prováděna podle návrhu projektanta kapitána Karla rytíře von Peche, zaměstnaného u 8. oddělení Říšského ministerstva války ve Vídni. Jeho nepravidelný 6ti úhelníkový půdorys připomínající lunetu s tupým čelem a bastionově tvarovanou šíjí lze v podstatě rozdělit na dvě části – na bojový prostor na obvodovém zemním valu a na týlovou část obsahující za sebou dva obdélníkové kasematové trakty o rozměrech 8×60 a 8×80 m, které sloužily jako šíjová kasárna pro plánovanou posádku radíkovského fortu tvořenou 11 důstojníky a 800 muži (v dobové dokumentaci je pro vnitřní kasematový trakt používá no označení „Parados“, zatímco vnější trakt nese název „Šíjová budova“. Oba objekty byly jednopodlažními stavbami s plochou střechou postavené z lomového kamene a z cihel fortifikačního formátu. Jejich vnitřní prostory byly na ochranu proti nepřátelskému ostřelování opatřeny odolnou cihlovou valenou klenbou, pokrytou 30 cm vrstvou prostého betonu (údaj vychází z dochované stavební dokumentace, skutečnost je většinou skromnější) a zasypanou silnou vrstvou zeminy.
Hlavní výzbroj fortu měla být rozmístěna v otevřených palebných postaveních na obvodovém zemním valu, chráněných z čelní strany zemní předprsní a oddělených od sebe navzájem dutými traverzami, k nimž z okružní valové cesty stoupaly nájezdové rampy pro dopravu děl. Do traverz byly zapuštěny dvoupodlažní kasematové prostory, sloužící jako pohotovostní skladiště střeliva, které z nich bylo do dutých traverz na valu dopravováno výtahovými šachtami. Celkem mohlo být v barbetách na bocích a v čele fortu umístěno až 26 kusů děl, i když s plným obsazením všech se většinou neuvažovalo. Prostor před šíjí fortu zaujímalo velké shromaždiště a jeho ochranu zajišťovala výzbroj umístěná na povrchu bastionově zalomené šíjové strany. Pro obranu týlu fortu bylo na křídlech šíje počítáno se šesti postaveními pro polní děla, zatímco prostor shromaždiště ležícího bezprostředně před vchodem do fortu měla chránit dělostřelecká výzbroj z dalších čtyř postavení ležících po dvou na obou vnitřních bocích bastionově lomené šíje. Vzhledem ke svému vyvýšenému umístění byl radíkovský fort obklopen suchým příkopem vylámaným ve skále, jehož hloubka činila od hřebene obvodového zemního valu až na jeho dno15 – 20 metrů. Jak eskarpa, tak koneskarpa byly armovány lomovým kamenem, na nárožích pak opracovanými kamennými kvádry. Pouze v místech, kde se nacházela skála, se stavební práce omezily na její pouhé přitesání do svislé stěny. Obranu obvodového příkopu flankovací palbou zajišťovaly dvě vnitřní kaponiery na levém boku i v čele fortu a jedna v pravém boku, které vystupovaly do příkopu z eskarpové stěny a s vnitřkem fortu spojovala každou samostatná poterna procházející obvodovým hlavním zemním valem. Dvě poterny proto vycházely symetricky z obou stran vnitřního dvora fortu, zatímco třetí poterna vychází z pravého čelního dvora. Aby bylo zajištěno kryté spojení mezi vnitřním kasárenským kasematovým objektem (Parados) a všemi třemi kaponierami, probíhala kolem vnitřního dvora chráněná komunikace (galerie), z níž vycházely všechny tři poterny ke kaponierám, zatímco ze šíje objektu byla tato galerie přístupná třemi průchody v traktu Parados (v kapitále na obou bocích). Z ní také stoupaly rampy na okružní valovou cestu po obvodu fortu. Všechny kaponiery byly vybudovány převážně z lomového kamene, pouze ostění z pečlivě opracovaných kamených kvádrů. Cihly naproti tomu sloužily jen pro vyzdívání vnitřních prostor, poteren a různých přesných prvků (pěchotní střílny, větrací otvory). Do každého palebného směru kaponiéry směřovaly dvě střílny, takže celkem mělo obranu obvodového příkopu zajišťovat deset děl.
Přestože bylo upuštěno od budování vnějších kaponiér a hlubokých poteren, bylo i tak nutné při budování tohoto objektu uskutečnit rozsáhlé trhací a minérské práce v rostlém skalním podloží kopce. Podle nařízení říšského ministerstva války byly všechny tyto práce pojaty v roce 1872 jako cvičení ženijních jednotek 1. ženijního pluku dislokovaných v Olomouci, což je současně zlevnilo i zrychlilo, než kdyby byly zadány některému soukromému podnikateli. Navíc jejich provedení přispělo k prohloubení ženijního výcviku. Za tímto účelem byl v olomoucké pevnosti vytvořen ženijní oddíl složený z jednoho důstojníka, čtyř poddůstojníků a 52 vojínů, který byl později, 13.října téhož roku, dále rozšířen na 109 ženistů. Tito rozděleni do skupin pracovali v denních dvanáctihodinových směnách.
Radíkovský hřbet, na němž byl fort budován, je tvořen tvrdým šedivým kamenem, bohatým na živec a chlorid, proložený vrstvami jílu. Krycí vrstva zeminy a zvětralá vrstva skály byly pomalu odstraňovány civilními pracovníky. Mezi nimi byli i Italové, kteří zde založili rodiny. Dones se v Radíkově a okolí vyskytují italská příjmení – Krososka a Rella.
Pevné skalní podloží muselo být odstraňováno pomocí trhacích prací.Provádělo se tak navrtáváním a postupným odstřelováním jednotlivých vrstev horniny, přičemž jílové mezivrstvy byly ručně rozrušovány a vymývány vodou. Značný problém představovalo budování obvodového příkopu, kde hloubení probíhalo paralelně s vrstvami horniny, takže je nebylo možné výše popsaným způsobem odstraňovat. Takže muselo dojít silnému svahování, případně kolmému přesekávání vrstev a jejich bednění dvoucoulovými fošnami a deseticoulovými trámy, dokud nebylo úplně vyzděno jejich kamenné armování.Minérské práce na radíkovském fortu se provádělo za účelem zřízení tří druhů podzemních prostor – nearmované galerie přibližně metr široké a 180 cm vysoké, jakož i nearmovaných nebo kamenným zdivem armovaných prostor o šířce téměř 4,5 metru a výšce 320 cm. Armované prostory se ještě dělily na ty co měly odolávat jen tlaku na strop a na ty, co měly odolávat i tlaku na boky. Nejmenší nearmovaná podzemní galerie byla vyražena v délce 27 metrů poze na pravém boku fortu, aby plnila úlohu odvodňovací štoly. Kromě toho se tento nejmenší profil používal rovněž jako směrové štoly při budování galerií a prostor větších rozměrů. Dvě galerie velkého profilu o délce více jak 15 metrů spojovaly vnitřek s bočními kaponierami a současně opět fungovaly jako odvodňovací štoly. Další poterna vedla rovněž kapitálou objektu ke kaponiéře na pravé straně jeho čelní strany a další galerie vedly fortem příčně na pravé i levé straně.Celková délka galerií tohoto profilu v radíkovském fortu dosáhla délky 133 metrů.
Minérské práce byly založeny na použití trhavin, neboť v čele ražby byly ocelolitinovými vrtáky obsluhované jedním, dvěma nebo třemi muži vrtány otvory pro dynamitové patrony, případně byly otvory ručně vysekávány. V některých případech byl krom dynamitu používán střelný prach. Dynamit byl odolnější proti vlhkosti, ale prach byl zase ve srovnání s dynamitem podstatně levnější. Cent dynamitu stál 133 zlatých, kdežto cent prachu jen 33 zlatých. Pro odpalování náloží bývala použita Bickfordova zápalnice a to jak v obyčejném provedení, tak v obalu z kaučuku. Během jedné dvanáctihodinové směny se u galerie velkého profilu podařilo postoupit v průměru o 32 centimetrů pokud byla předražena malá směrová štola, při hloubení do plného profilu o necelých 25 centimetrů.
Do roku 1876 se podařilo radíkovský fort z větší části opravdu vybudovat, ale nikoli zcela dokončit. Stavební práce na fortu definitivně ukončil posun ve vztazích s Německem, proti kterému byl fort vlastně budován. Ovšem ještě z roku 1881 se dochovala stavební dokumentace obytné budovy pro 80 vojáků, která tehdy vyrostla na shromaždišti před šíjí fortu.
